Jak sbalit vysokoškolačku
Buďte gentleman!
Přijíždím ke konci září na kolej s narvanou cestovní taškou. Těžkopádně se provleču přes vrátnici a netuším, jak ji potáhnu do 2. patra. Když mě předběhne jakýsi rozcuchaný kluk a nabídne se, že mi s taškou pomůže. Upozorňuji ho, že s tím musí opatrně, poněvadž v ní mám naskládané krabice s květinami. Upřímně se rozesměje, sdělí mi, že studuje na přírodovědné fakultě a vyptává se mě na druh mých rostlin. Šourám se s ním tedy po chodbách notnou dobu a dozvídám se řadu novinek ze světa masožravek a bambusů. Docházíme k mým dveřím, omlouvám se, že už musím vybalovat, a tak se rozloučíme. Nutno ale říci, že to seznámení nebylo zlé.
Vyždímejte ze situace maximum
Má kamarádka přijíždí po pár hodinách, seznamuje mě s okolím i svým pokojem, když se ozve několik nesmělých zaklepání. Jde iniciativně otevřít. Otevře a vidí vyčouhlého týpka. „Ahoj, já jsem jedenáctka," řekne on a ona bleskurychle reaguje: „Ahoj, já jsem Magda!" Po čase z něj vypadne, že se jmenuje Jakub a bydlí na pokoji číslo 11. Kamarádka mu ukáže, kudy má jít a večer spolu jdou na skleničku. Někdy se vyplatí splést si pokoj.
Nespěte přespříliš!
V půl druhé ráno mě probouzí „motory letadel" přímo nad mou hlavou. Rozsvítím lampičku. Spolubydlící má oči dokořán a rychle vstává z postele. Přisprostle nadává a pochoduje kolem. Mejdan v pokoji nad námi evidentně právě začal, já se pokouším rychle usnout, ale neurotická spolubydlící mlátí koštětem do stropu. Po čase se vzdává, ale onu hudbu nedokáže vystát, a tak se vydává na balkon... Ječí tak dokonale, že kdo doteď spal, se vzbudil. V pokoji nad námi se ale hudba ještě zesílí. Spolubydlící už je zralá na odvoz, když se z vedlejšího balkonu ozve hlas: „Hrajou děsně, co? Já taky nespím... Kdybys chtěla, můžu ti půjčit nějakou relaxační hudbu, nebo tak." Nabídka je to slušná. „Víš, já tady nemám nic, na čem bych si to pustila." On se nevzdává: „Půjčím ti to i s přehrávačem." Hudba nahoře se ztiší a ona odmítá. Loučí se. Nový objev jí popřeje krásné sny a stihne ještě křiknout, že se těší na další shledání.
Síla zdravého sebevědomí
Jiná má kamarádka si sedí sama v menze a pozoruje bramborový salát. Zdá se jí, že se hýbe. Na židli proti ní si trochu drze sedne kluk a prohodí: „Je to hnusný, co," spiklenecky se na ni zašklebí a dloubne do řízku. „Ten řízek ale ujde," odvětí ona a zkoumavě si ho prohlíží. Začnou se bavit o škole, kolejích a hlavně o menze, jak rapidně šla kvalita jídel dolů, když odešla jedna z kuchařek. Pozvolna dojídají a on ji trochu nejistě zve: „Na něco lepšího, někdy jestli bys šla, třeba, jestli chceš..." Už nepůsobí tak sebejistě a povýšeně, a tak si domlouvají schůzku v jedné restauraci příští den. Druhý den se sejdou ve smluvenou dobu a jsou šťastní, že ani jeden z nich na schůzku nepřišel ze slušnosti. Skvěle si totiž kápli do noty a nyní už chodí na večeře pravidelně.
Kolik je hodin?
Bary okolo kolejí bývají narvané studenty, a tak se i pro mé spolužačky staly nezměrným zdrojem četných seznámení. Oslovení probíhala nejčastěji několika oblíbenými větami: „Čau, chybí nám hráč na stolní fotbálek, nešla bys?", nebo „Ty jsi tu nová? Možná bych ti mohl doporučit něco lepšího k pití..." , či skoro historická balící věta: „Kolik je hodin?" načež následuje skupinová odpověď: „Chlastáme!" Trochu překvapivý, nicméně chytlavý slogan. Většina barových seznámení skončila u pár her fotbálku, či několika panáků. Nicméně výjimka může potvrzovat pravidlo: Jeden z hráčů si řekl o telefonní číslo mé spolužačky, druhý den ji pozval na představení v Činoherním klubu a po dvou měsících ji seznamoval s maminkou.
Přestože si někteří kluci myslí, že už se galantnost nenosí, dívky ji umí ocenit stejně jako smysl pro humor a zdravou dávku sebevědomí. Takže pánové, nezaspěte svou šanci!
