Jste altruista nebo egoista?
Dávání
Altruisté jsou převážně zaměřeni na dávání. Často si ani neuvědomují, že mohou být zneužíváni. Dokonce si toho i váží. Jsou prostě přirozeně štědří a netvoří instinktivně zásoby na horší dobu. Baví je rozdávat.
Braní
Naopak velká část „sobců“ má tu vlastnost, že ze sobectví obviňují i svoje okolí. Vypadá to pak, jako kdyby skutečně potřebovali dostávat víc než lidé štědří.
Nejspíš ten, kdo trpěl v dětství hmotným nedostatkem, má k sobectví a k hromadění majetku větší sklon, než ten, kdo měl hmotný dostatek. Jakoby si potřeboval ten nedostatek vynahradit. Četl jsem dokonce o pokusu s laboratorními hlodavci. Skutečně ti, kteří v raném věku trpěli nedostatkem potravy, si dělali větší zásoby než ostatní.
U lidí to může být ale trochu složitější. Hromadění majetku může být i kompenzace jakýchkoli jiných nedostatků.Podle zákona zachování hmoty a energie by měla být v braní a dávání rovnováha. To je jako idea udržitelného rozvoje. Podle toho, jak svět vypadá, ale asi v rovnováze není. Škoda.
Braní a dávání jako poměr
Párkrát jsem byl v New Yorku a měl jsem silný dojem, že tam jsou lidé převážně zaměření na braní. Fakticky jsem z toho měl velice nepříjemný pocit. Jako by to byla norma a pokud ji člověk nedodržuje, tak nepřežije. Vychází mi průměrný poměr braní/dávání jako 100/0. Někdy jedu do nějakého města na pár týdnů jen abych studoval, jak je to u tamních lidí. Podle mé zkušenosti je stejně jako v Londýně, tak i Bostonu poměr braní/dávání 100/0. V Paříži a Berlíně 80/20, v Praze a ve Vídni 60/40 a v Brně 50/50. Malá města na tom jistě budou lépe, dravci je opouštějí a stahují se do velkoměst. Bývá tam pro ně víc příležitostí něco urvat… a taky si něco užít.
50/50 je určitě optimum, rovnováha braní a dávání. Ale někdy se prostě musí něčí přílišné braní vyrovnat něčím velkým dáváním, aby vznikla rovnováha. Všiml jsem si, že manželské páry, které dlouhodobě dobře fungují, mají dávání a braní dobře rozdělené. Optimální je, že oba partneři mají 50/50. Spíš se ale stává, že se partneři navzájem vyvažují – jeden víc bere a druhý ve stejném poměru víc dává. Takoví lidé jsou kompatibilní a pár je vyrovnaný.
Příklady v praxi
Dávání
„Helping professions“ neboli pomáhající profese jako léčitelé, psychologové, maséři, učitelé a faráři jsou často náchylní k většímu dávání a menšímu braní. Nepřipadá mi to jako vhodný stav, je to nepoměr jako každý jiný. Nakonec to způsobuje, že tihle profesionálové nejsou spokojení, nejsou respektovaní a nerespektují ani sami sebe. To mi připadá jako velká škoda, protože pak poskytují méně kvalitní služby.
Katolická církev nabádá věřící k většímu dávání než braní. Co jsem si všiml, tak to vede k příliš nízké sebedůvěře, k sebepodceňování, k pokrytectví a jistému masochismu. Mají strach dostatečně využívat svých schopností a talentů a zdravě se prosadit v životě.
Braní
Lidé v byznysu naopak bývají docela často vychýlení na stranu braní. Tam je to ale nespíš profesně nutné ze samé podstaty byznysu. Jak si všiml starý Marx, kapitalismus je opravdu o vykořisťování, a kdo chce být v byznysu dobrý, musí se s tím smířit. Jejich sebevědomí je ale celkem nízké a opřené o vratké symboly společenského statutu jako je auto, oblečení a drahé dovolené.
Znám v byznysu pár lidí, kteří mají vyrovnané braní a dávání. Ti jsou ale zase o něco méně úspěšní než ostatní.
Jak dosáhnout optima
Samozřejmě psychologicky nejlíp jsou na tom asi lidé s poměrem dávání a braní 50/50. Myslím, že rovnováha braní a dávání přirozeně šetří energií organismu. Předchází zbytečnému plýtvání. Někdo má to štěstí, že byl tak vychován a že mu to zůstalo i přes nepřízeň světa. Jiný k tomu dospěl zkušeností. Šťastné to ženy a šťastní to muži!
Lidé, kteří jsou nastaveni pouze jedním způsobem, by si měli poslechnout Modlitbu od Bulata Okudžavy. V podstatě se tam říká: „Bože, dej každému, co nemá. Vrchovatou měrou.“
Jediný způsob jak přestat převážně brát, je pokračovat v braní tak dlouho, až to člověka přestane bavit. Jakmile vám z toho začne být nanic, jste blízko dostat se k optimu. Totéž nejspíš platí i o převaze dávání. Člověk se tím asi musí pořádně nasytit, případně „vyhořet“, aby se posunul blíž k rovnováze dávání a braní. Špetka psychologické práce a systematického procesu sebepoznávání určitě nebude škodit ani v jednom případě.
Rozhodně mi připadá, že násilně se k rovnováze dávání a braní dojít nedá. Chce to autentickou osobní zkušenost. Teprve s ní se rovnováha v člověku snad trochu nastaví. Bez ní ztrácíme příliš mnoho energie a zraňujeme svoje okolí.
Autor článku je psycholog, který si přál zůstat v anonymitě.
