Třeba na diskotéce je pro mě „očumování" lehčí, jelikož moje rudnutí není tolik vidět. Já a kamarád Martin se proplétáme mezi ploužícími těly. Moje oči bloudí davem a po prozkoumání parketu a okolí zrudnu do takového odstínu, že bych svým žárem mohla popálit náchylné materiály.
„Kam to zase zíráš, Pavlo?", zeptá se bezvýrazně Martin. „Hmm, ten blonďák u toho baru, že?", zachichotá se.
„No celkem ujde", zamumlám a pro jistotu zase kontroluji tkaničky. Vydávám se s Martinem na taneční parket. Když slyším hudbu, nevnímám okolí, celá se jí oddávám.
„Hej krasavče, nosíš tanga? Mě to nezajímá, ale tady kámoška by to chtěla vědět." Otáčím se za známým hlasem a naprosto v šoku hledím na Martina jak drží za rameno „mého" prince.
„Uf to jsem se lekl", odpoví hbitě, ale přece jen vesele. „Už jsem si myslel, že chceš půjčit. Ale kámoška se klidně může podívat. Možná dokonce šáhnout."
A láska byla tady. Sice jen prázdninová, ale ta, na jakou se nezapomíná. Má rada zní: Chceš někoho sbalit? Vezmi si s sebou kámoše, třeba to udělají za tebe.
