Od posledních událostí uplynulo pár týdnů. Situace ve třídě se pomalu uklidňovala. Když spolužáci zjistili, že jim Luboš sprostě lhal, začali si ho dobírat. Postupem času to pro něj nejspíše přestalo být únosné, a tak přestal chodit do školy. Zaslechla jsem něco o tom, že pomáhá někde na stavbě. Zajímalo by mě, zda mu dělníci ty jeho historky věří. Určitě mezi ně dokonale zapadne… Promiň za tu jízlivost, Luboši.
Já už jsem konečně začala být zase šťastná. Dokonce už zmizely i noční můry, které jsem po oné událostí mívala. Největší zásluhu na tom všem měl nesporně Petr. Věnoval se mi každou chvilku a já si pomalu začínala uvědomovat, že mi na něm hodně záleží. Nebyla mezi námi ale žádná jiskra. Zkrátka to byl jen velmi dobrý kamarád. Ale říkala jsem si, že kdyby chtěl něco víc, nebránila bych se.
Jednoho dne, když jsme spolu byli opět v čajovně, se choval velmi nervózně. Viděla jsem na něm, jak sám se sebou bojuje. Téměř pořád jsme mlčeli, což bylo velmi neobvyklé. Rozhodla jsem se mu proto trochu pomoci.
„Víš, na co se mě dneska ptala Katka? Prý jestli spolu chodíme. Že jsme spolu nějak podezřele často na to, abychom byli jen kamarádi.“
„No, kluci také něco takového říkali.“
A zase mlčení. Bože! Připadala jsem si, jak ve špatném americkém filmu pro teenagery. Dobře, budu to muset zkusit jinak.
„Ty nemáš žádnou holku, že?“
„No, momentálně ne.“
„A chtěl bys mít?“ Ano, tahle otázka je příšerná. Nemusíte mi to říkat, vím to. Ale nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo.
„No, asi jo.“
„Já bych také chtěla mít kluka.“ A dost! Hra na huberťáky skončila!
Přisunula jsem se k němu a chytla si jeho ruku. Měl ji chudák pěkně upocenou. Asi jako kluk v tanečních při dámské volence (jednou jsem to zažila a děs – už vím, proč mají kluci nosit rukavice). Trochu jsem se k němu natočila a čekala na jeho polibek. Nic. Co si holka neudělá, to nemá. Vzala jsem si ho sama.
Trochu to s ním zamávalo, ale pak už se poddal. Na to, že působil neuvěřitelně nezkušeně, líbat uměl. Jen těch cavyků okolo mohlo být méně.
Tak pánové kritici, je to tady. Jsem zadaná…
Rozbor situace
Když je kluk najednou nervózní nebo se chová zkrátka jinak než obvykle, všechny holky vědí, že s ním něco je. Někdy je velmi lehké odhalit příčinu. To byl i tento případ. Protože mám Petra ráda, chtěla jsem mu pomoci se začátkem. Zbytek ale už nechám na něm.
Jak jsem již dříve naznačila, chci tento seriál ukončit. Proto se vámi, milí návštěvníci webu Svadeni.cz, pro tuto chvíli loučím. Určitě se někdy v budoucnosti opět ukážu. Jsem už takový nezmar.
Rozbor situace (RaShCZ)
Dnes máme výjimečně dva rozbory, neboť bych rád upozornil na několik faktů, které Terry nezmínila. Všimněte si, že přestože na webu často radíme, že přes kamarádství nemá cenu jít ke vztahu, u Terry se tomu tak stalo. Dlužno dodat, že v tomto případě šlo o velmi krátké kamarádství (Petr je nový spolužák). Navíc, Terry sama uvádí, že o Petra v podstatě zájem nemá, pouze „by ho neodmítla.“ Pokud však Petr nevezme otěže vztahu pevně do svých rukou, dlouho jim to nevydrží.
Každopádně oběma přeji spokojený vztah. Těm, kteří si Terry oblíbili, vzkazuji, že její články budou i nadále vycházet ve stejné dny jako doposud. Už se ale nebudou zabývat jejím soukromým životem. Seriál „Jak to vidí holka“ končí, Terry zůstává.
