Do té doby jsme vždycky tancovali jenom spolu. Tentokrát jsme se dohodli, že půjdeme tancovat někam, kde nás neznají, budeme tam zcela odděleně a sbalíme co nejatraktivnějšího partnera. Potom že výsledky hry vyhodnotíme a v míru a pokoji diskusi ukončíme.
Svého hocha jsem ten večer opravdu nesledovala. Když hra, tak hra. Sama jsem se rozhlížela kolem a vyhlížela svou oběť. Líbilo se mi, že na každém stole byly ve váze dvě nebo tři jiřiny, ale oběť nikde. Všichni tancovali, jen u jednoho stolu seděl samotný chlapec pramálo atraktivního vzhledu. Jednou rukou držel vázu, ve které byla jiřina pouze jedna, a zrovna k ní přivoněl.
Bez veškerých vedlejších úmyslů jsem z vázy na svém stole vytáhla jeden květ a úplně přirozeně jsem šla k němu a řekla: „Dovolte, možná je té vaší smutno,“ a vsunula jsem tu svou jiřinu do jeho vázy. Zcela klidně na mě pohlédl a hezkým čistým hlasem poznamenal: „Nejen jiřinám bývá smutno. Nechcete se na chvilku posadit?“ Odehrávalo se to v době, kdy ostatní tancovali, a já přijala to pozvání docela s nelibostí, protože jsem stále hledala někoho atraktivního.
Začali jsme si vyprávět. On studoval posledním rokem filozofii, byl sečtělý a já u něho zůstala celý večer. Začal mi velice imponovat, měl zajímavé názory a spoustu vědomostí. Byl nenucený a skromný. Nejprve jsem se zamilovala do jeho duševna, potom se mi začal líbit i fyzicky. Můj bývalý krasavec se mi zpočátku smál, potom prosil, ale k dalšímu se už nedostal.
