Zrovna vycházím z kavárny. Byl jsem tu na obchodním jednání a teď mám chvíli čas před další schůzkou. Navíc mám hlad.
Najednou těsně kolem mě prochází směrem k východu z kavárny moc hezká slečna. Venku se zastavuje a nejspíš na někoho čeká. Vycházím z kavárny těsně za ní a zastavuji se, abych ji oslovil.
Já: „Slečno, poradíte mi?“
Ona: „Co chcete vědět?“
Já: „Neznám moc Prahu a hledám nějaké místo, kde bych se mohl najíst. Aby to nebylo moc drahé. Poradíte?“
Vysvětluje mi cestu do nějaké restaurace.
Zní to dost komplikovaně.
Já: „Hmm, tak to asi budu chvíli hledat.“
Ona: „Jestli ale chcete, můžete jít se mnou. Chystám se tam s kamarádkou.“
Já: „To by bylo super. Tak já počkám.“
Ona: „Radši jí zavolám. Už tu měla být.“
Vytáhne z tašky telefon, poodstoupí a chvíli si vyřizuje hovor.
Ona: „Za chvíli je tady. Jinak já jsem Denisa. Nebude vám vadit tykání?“
Já: „Vůbec ne. Já jsme Petr.“
Ona: „A odkud vůbec jsi, když ne z Prahy?“
Já: „Z Brna.“
Ona: „Vidíš, já taky. Zůstanu tu asi tři dny.“
Její iniciativa se mi velmi zalíbila. Hovor pokračuje. Dozvídám se, že se před nedávnem vrátila z Ameriky, kde má přítele. Za dva dny prý odjíždí zpátky do Brna.
Pak přichází její kamarádka. Představí se mi a po pár zdvořilostních frázích pokračujeme k restauraci. Sedáme si společně ke stolu, a pokračujeme v rozhovoru. Probíráme brněnské a pražské restaurace a jen tak klábosíme. Denisa konstatuje, že obsluha v Praze je podstatně lepší než ta v Brně. Dozvídám se, že její kamarádka pracuje v cestovce a spoustu dalších podrobností.
Dojíme. Poté, co zaplatím, mi Denisa podává kartičku. Je to běžná reklamní vizitka na nějaký podnik v Brně. S koketním zamrkáním mi doporučuje, abych tam někdy zašel.
Já: „A připiš mi tam ještě svůj telefon.“
Na druhou stranu vizitky mi připíše několik číslic. Rozloučíme se, popřejeme si hezký zbytek večera a já odcházím.
