Slečna totiž měla pěkně velkou cestovní tašku. Cestou k lavičce ji otevírá a postupně vyhazuje do vedlejšího kontejneru rohlík, jablko a tatranku. Toho jsem se musel chytnout.
Já: „Koukám, že děláte čistku. Tím se uživilo malé stádo bezdomovců. Není to škoda?“ Usmívám se na ní.
Ona: „No, probírám co mi zbylo z cesty.“
Já: „Všiml jsem si. Jeli jsme spolu z Prahy.“
Přikývne na souhlas. Významně se podívám na její už téměř prázdnou tašku. Vesele jí navrhnu, že by bylo jednodušší ji vysypat celou. Rozesměje se. Že prý by s odpadky vyhodila i ostatní věci. Zopakuji svůj nápad s charitou pro bezdomovce. Zadívá se na mne a souhlasně přikývne. Prý ji to ani nenapadlo.
Jako kdybych to přivolal, dobelhá se k jednomu z kontejnerů místní bezdomovec.
Ona: „Mám mu je dát?“ Zeptá se s pohledem upřeným na dva namazané rohlíky.
Já: „Určitě.“
Zatímco nabízí jídlo bezdomovci, všimnu si, že jí pohled často zabloudí k hlavní silnici.
Já: „Koukám, že taky na někoho čekáte. Na přítele?“
Ona: „Ano na přítele. Už by tu měl být“
Já: „A nebude mu vadit, že se tu s vámi bavím?“
Ona: „On právě není vůbec žárlivý.“
Já: „Co s tím uděláme?“
Ona: „Jeho nic nerozhází.“
Já: „To zní jako výzva. Tak co v něm trošku žárlivosti vzbudit?“ Podotýkám šibalsky.
Ona: „No nevím. Ale už je tady.“ Ukáže směrem, odkud přichází.
Já: „Škoda. No nic, mějte se pěkně.“
Odpoví mi na pozdrav a bere si tašku. Její přítel se zastavil asi dvacet metrů před námi. Vypadá to, že je mu to opravdu jedno.
