Jak tedy dál?
Asi po třech minutách, záleželo na roční době, jsem se vždycky zeptal: „Slečno, není vám zima?“ A konverzace mohla zpravidla začít. To je ovšem minulý čas! Proto také tento jednoduchý a poměrně spolehlivý recept vyzrazuji. Od okamžiku, kdy jsem poprvé spatřil svůj ztělesněný sen v podobě medičky Zdeny, chodím jako tělo bez duše. Otvírat okna ve vlaku mě už vůbec nenapadne, natožpak s někým se seznamovat!
To bylo tak. Jednoho krásného podzimního večera jsem na nádraží v Kyjově potkal kamarádku ze školy, která cestovala se svou známou do Brna. Ta milá, nenápadná dívenka mě natolik upoutala, že jsem snad poprvé začal o způsobu namlouvání přemýšlet. A to jsem neměl dělat. Otevřít okno a zeptat se jí, není-li jí zima, mi připadalo trapné, šlápnout na nohu a pak se omluvit, bylo surové. Napadlo mě asi tisíc různých možností, ale ani jedna se mi nezdála dost dobrá. A tak jsem přemýšlel jednu a půl hodiny, vlak se zastavil, ona vystoupila a odešla.
Celý týden jsem si v duchu sliboval, že už nikdy nebudu zdlouhavě přemýšlet, a utěšoval se nadějí, že ji snad náhodou ještě uvidím. Štěstěna mě vyslyšela. Tentokrát medička Zdena cestovala sama. Jela od babičky, kde se v klidu učila anatomii, do Brna. Celou cestu jsme si krásně povídali o všem možném, jako bychom se znali odedávna. Cesta příjemně utíkala a bylo mi krásně. Ani jsme si neuvědomovali, jak čas letí, a najednou vlak zastavoval v její stanici. Nestačili jsme se ani rozloučit, natož si říci, kdy a kde se příště uvidíme. Zmizela mi v davu lidí a od té doby jsem jí neviděl. Do školy jezdím sám. Vedle sebe však stále držím volné místo!
