Motivují nás negativní věci?
Znám spoustu lidí, kteří nadávají na současný svět a jeho uspořádání. Je nespravedlivý, nutí nás dělat věci, které vlastně dělat nechceme, mocní s námi manipulují atd. Určitě to sami znáte. Naším světem zkrátka už od počátku věků vládne nespravedlnost. Proč by jinak lidé v pravěku zápasili o moc ve skupině? Protože se cítili poškození tím, že někdo má větší moc než oni.
Lidstvo, stejně jako každý živočišný druh, je sužováno principem nespravedlnosti. Nicméně pojetí tohoto slova záleží výhradně na tom, nakolik jste aktivní či pasivní. V momentě, kdy ke slovu „nespravedlnost“ přidáme aktivní přístup, vznikne nové slovo, „příležitost“. Jinak řečeno, příležitost je pouze naší aktivní snahou o změnu současné nespravedlnosti.
Pakliže jsme aktivní a čas od času cítíme, že vše zkrátka není tak, jak bychom si představovali, máme snahu to změnit. Vidíme příležitost k tomu mít se lépe a napravit ty křivdy, které na nás současný svět páchá. Proto lidé demonstrují, válčí, či po někom hodí vajíčko. Je to projev nespokojenosti plynoucí z pociťované nespravedlnosti.
Já osobně si myslím, že takové pocity jsou nejenom přirozené, ale do určité míry také zdravé. Díky tomu totiž máme šanci usilovat o změnu, máme vyhlídky na lepší postavení. Zkrátka máme motivaci k tomu na sobě pracovat.
Bohužel si troufám tvrdit, že současný západní svět je až příliš spravedlivý. Díky sociálním transferům (bohatým brát, chudým dávat) v podstatě vymizel hladomor, takže naším problémem už není, kde sehnat jídlo, ale zda nám stačí jednojádrový, dvoujádrový, či raději čtyřjádrový mobil, abychom si mohli zahrát Angry Birds bez sekání. Ostatně, znáte vůbec někoho, kdo nemá mobil, protože si ho nemůže dovolit?
Současný stav západní společnosti vede k přílišné spokojenosti. Ta se projevuje leností, nadměrnou konzumací a ztrátou rodinných vazeb. Dnes se stává nejdůležitějším mít se dobře a být spokojený sám se sebou. A jak v této souvislosti poznamenal Philip Zimbardo, většinu našich potřeb si nyní dokážeme saturovat, aniž bychom se museli zvedat ze židle.
Celé toto soukolí má za následek, že se už nechceme vzdávat svého pohodlí, na které jsme zvyklí. Nechceme se vázat s jednou ženou, protože bychom kvůli ní museli začít jinak organizovat svůj život. Nechceme svatbu, protože je nespravedlivá a může dávat část toho, co vyděláme, jiné osobě. A ženy pro změnu nechtějí děti, protože moc dobře vědí, že spolu s dětmi odumírá jejich pracovní kariéra. Je statisticky dokázáno, že umírá více Čechů, než se rodí. Mít dítě je totiž závazek, který oba rodiče na mnoho let vyčerpá.
Ve výsledku tak Češi pozvolna vymírají a na jejich místo nastupují cizinci, kteří se sem stěhují s vidinou lepšího života. Ostatně minulost dokazuje, že toto je naprosto přirozený proces, který postihl většinu rozvinutých kultur. Nevím, proč by Evropa 21. století měla být výjimkou.
Nedávno jsem se sešel s jedním známým, bývalým čtenářem tohoto webu. Říkal mi, že si vyzkoušel vztah a zjistil, že mu nevyhovuje, neboť by si musel s ženou slaďovat rozvrh volného času. A tak už vlastně ani po ženách netouží. Jeho snem je jít do Ameriky a tam pracovat pro jednu světovou vývojářskou společnost. Že si prý najde přítelkyni tam, pokud po tom bude toužit.
Říká se, že pro udržení civilizace by měla každá žena mít 2,1 dětí. Průměr za poslední roky v ČR se však pohybuje okolo čísla 1,2. Převedeno do praxe to znamená, že pokud by toto číslo zůstalo stejné, vymře za sto let téměř polovina Čechů i se svojí kulturou.
