Její časté pohledy na hodinky vzbuzovaly dojem, že čeká na někoho, kdo má zpoždění. „A heleme se,“ zakřenil se kamarád pobaveně. „Slečinka si vyrazila na rande a zřejmě utře nosánek. Věčná škoda, že neumím maďarsky,“ pokračoval v samomluvě. „Je to taková broskvička k nakousnutí. Nožky, figura, teda až na ten pršák. Vsadím se, že se při dešti nemůže ukázat na ulici, aby se neutopila.“
Jelikož jsme se celou tu dobu dívali fikaně stranou, byli jsme překvapeni, když se studovaný objekt otočil na vysokém podpatku a zamířil k nám. Pro jistotu jsme se na ní mile usmívali. Slečna odpověděla stejně roztomilým úsměvem, načež ubalila kamarádovi takovou facku, div nevzal druhou o zem.
Mnohem větší překvapení však následovalo: „Tak je to jedna - jedna,“ pronesla totiž „domorodka“ tou nejryzejší češtinou. „Tohle byla záloha, ale kdybyste měli chuť pokračovat v duchaplnostech, můžu vám přidat ještě prémii.“ Pár minut nám trvalo, než jsme popadli dech.
Pak se kamarád vymrštil a rozběhl se za ní, aby se omluvil. Vrátil se s rozzářenou tváří. Slečna tu je prý na dovolené s rodiči, na které v parku marně čekala. Omluvu přijala, a navíc jsme byli pozváni do jejich sousedství na pláž. A výsledek? Dneska se kamarád rád chlubí tím, že si manželku přivezl od Balatonu.
